Já vím, že v dnešní době je automobil opravdu hodně důležitý. Jsou ale samozřejmě někteří lidé, kterým třeba vůbec nepřijde divné, že nemají automobil. A protože já jsem řidička už od svých osmnácti let, tak vím, jak je automobil pro mě opravdu hodně praktický. Je mi pětadvacet let a rozhodně si už nedokáži představit život, že bych nemohla mít automobil. Já a být bez automobilu? Tak to ani náhodou. Já jsem opravdu asi tak už moc líná, že snad i do druhé ulice bych jela automobilem. Vůbec si nedokáži představit, kdybych znova musela jezdit autobusem.

Vzpomínám si na svá studentská léta, kdy jsem na střední školu jezdila do vedlejšího města autobusem, to vždycky trvalo tak patnáct minut, ale řeknu vám, že mě to opravdu hodně vadilo a nemohla jsem se dočkat, až si udělám řidičské oprávnění. Na to jsem se vždycky těšila. A když už jsem potom měla řidičské oprávnění, které jsem udělala ihned napoprvé, tak jsem se těšila, že budu mít nový automobil. To jsem ale netušila, co mě čeká. Rodiče mi dali opravdu tak škaredé staré ojeté auto, že jsem se za něj styděla. Kolikrát už jsem také říkala rodičům, že s tímhle autem jezdit nebudu, protože jsem se styděla a všichni mí známí a přátelé měli krásné nové auto.

Samozřejmě, že také nebylo z autosalonu, i když jsem ho chtěla, ale moji kamarádi ho měli takové, že se na něj jednoduše dalo koukat a nemusel se za něj nikdo stydět. Jenomže já jsem se za něj musela stydět. Dostala jsem tak dvacetileté auto. To bylo opravdu hrozné! A kdybyste viděli třeba ty kosmetické vady anebo že bylo už dvakrát bourané a nikdo mi to neřekl, tak to bylo opravdu hrozné. Styděla jsem se za to, takže pokaždé, když jsem potom jela na vyšší odbornou školu, tak jsem vždycky parkovala o dvě ulice dále, aby nikdo z mých spolužáků nezjistil, že má tak škaredé auto. Nechápu, jak mi tohle rodiče mohli udělat. Oni řekli, že jsem čerstvý řidič a že mi nějaká stará ojetina stačí.